Menu
Monika Rozárka nám všem svým příběhem nabízí udělat první kroky do obávaného neznáma svou knihou Dotýkej se mámy, dokud je živá
350 Kč
Silný osobní příběh o životě a smrti a jejich vzájemném prolínání. Smrt v jakékoli podobě nám vždy přináší změny do života, stejně jako láska. Změn a proměn je v tomto příběhu spousta. Proces umírání, do kterého jsem byla přizvaná svou maminkou, byl neskutečnou školou života a vedl k mnohému poznání a uvědomění. Některé se týkalo mě a mého osobního života, jiné bylo o proměně druhých a nejbližších. Nejvíc mi však přineslo poznání samotného procesu umírání a jednotlivých fází s ním spojených. Dalo mi pochopení toho, proč se maminka chová, tak jak se chová a k uzdravení citových šrámů na duši, které mi její jednání způsobilo. Smrt jde až na dřeň a chce z každého vyždímat jen to nejlepší. V případě naší rodiny se to myslím podařilo.
Otiskla jsem své poznání a prožitky do papíru tak, jak se smrt otiskla do mojí duše. Kniha se může stát jakýmsi vaším průvodcem na cestách, které nás každého čekají.
Jmenuji se Monika Rozárka a patřím mezi “Husákovy děti”. Jsem vypravěčkou příběhů, zralou, laskavou a milující ženou, dobrou a pečující masérkou, lektorkou a průvodkyní na cestě zpátky k přirozenosti (formou seminářů a osobních konzultací). Pravidelně přednáším na různá témata, nejčastěji v rovině partnerství, sexuality a osobního rozvoje. Provázím dechovými ponory, které utiší mysl.
V roce 2015 jsem vydala svou první knihu MUENA: Hluboké učení lásky, silný archetypální příběh proměny dívky na ženu. První vydání a několik dotisků rozebráno, v současnosti 5. dotisk. V těchto dnech pracuji na své třetí knize na téma proměny sexuality. Pravidelně také píši na různá témata do svého blogu na muena.cz/blog.
Jsem vášnivou zahradnicí, turistkou, obdivovatelkou a milovnicí Krušných hor. Už jako malá jsem toužila po tom předčítat, ale nikdy jsem nebyla vyvolaná, prý nemám přednes. To samé bylo i se slohem. Bavilo mě psát slohové práce a úvahy, chyběl mi ale ohlas okolí. Uvěřila jsem tedy, že nemám talent a v životě se směřovala jinam. Manažerská pozice, kterou jsem mnoho let vykonávala, byla skvělá, s postupem let jsem však cítila, že mi nepřináší vnitřní naplnění. Začala jsem jej tedy hledat jinde.
Vydala jsem se za hlasem svého srdce a před dvaceti lety si v Karlových Varech otevřela masážní studio Rozárka. Hlas mého srdce mě zpátky vrátil i ke psaní, které se začalo rozvíjet kolem třicátého roku mého života při psaní erotických příběhů. Musím uznat, že jsem byla fakt dobrá, můj sloh byl skvělý a fantazie bezbřehá. Nicméně časem jsem se posunula k hlubším tématům než vášeň a sex. I přes to, že píšu, se nepovažuji za spisovatelku, ale za vypravěčku příběhů. Vyprávím tak, jak mi „zobák narost”. Styl psaní je jednoduchý, přímý, mnohdy zábavný, ale i dojemný. Svým psaním nesytím informacemi mysl, ale duši a hluboce se dotýkám niterných témat.
Slovo nakladatele k vydání knihy Dotýkej se mámy, dokud je živá
Proč vydávám, knihu o umírání? Miluju příběhy. Rád naslouchám, tvořím, jsem součástí a sdílím. Ve výběru knih se nechávám vést intuicí, srdcem, tím, co mě zajímá a baví. Jsem malý a z pohledu naší, na výkon orientované společnosti, nevýznamný nakladatel.
Mám velikou radost, že kniha je na světě a čtenáři ji mohou u nás na stránkách ochutnat a zakoupit. Je to taková tichá radost, která roste směrem dovnitř mě, do srdce a z něj se rozbíhá do celého mého těla. Cítím, jak mě radost z příchodu knihy naplňuje a zároveň mi dává odvahu odevzdat se tomu, co vzniká, co mě jakýmsi nepopsatelným způsobem přesahuje a nabízí mi být součástí příběhu zrození této knihy. S vděčností a s radostným uspokojením nabídku přijímám a děkuji z celého srdce všem, kteří se na vzniku knihy podíleli i vám, kteří právě čtete tento text. Již teď jste součástí příběhu.
Kniha je tak trochu jako strom – má své pevné místo, které nemění. Je si věrná v tom, jaká je, i v tom, co je v ní. Napadá mě, že to, co knize jako nakladatel, ale i jako člověk, který se s tématem smrti blízké osoby setkal již ve velice rané fázi svého života popřát, je především odvaha. Přeji knize odvážné čtenáře. Čtenáře, kteří vezmou do vlastních rukou knihu, otevřou ji a začnou číst. A to i přes to, že je to příběh o umírání a o smrti, což jsou věci, o kterých vlastně nechtějí ani slyšet, nechtějí je přivolávat a třeba si říkají, že to budou řešit až to nastane.
Monika Rozárka nám všem svým příběhem nabízí udělat první kroky do obávaného neznáma tím, že nás vede k přijetí smrtelnosti našich blízkých i nás samých. Tímto přijetím získáváme dar, dar naděje, která spočívá nikoliv v tom, že smrt a umírání nenastanou, ale právě v tom, že se na setkání s nimi můžeme připravit podobně, jako se v některých případech připravujeme na významné okamžiky našich životů – na svatby, křty či na oslavy narozenin.
Přeji knize i nám všem odvahu, naději a lásku k životu, k rození, k bytí i k odcházení.
Srdečně
Radek Nakladatel
Doslov ke knize od psychologa, herce, hudebníka a spisovatele Pjéra la Šé’ze
Celá naše existence je proměnou anebo alespoň cestou k proměně. Jedna z nejstarších knih této planety nese název Kniha proměn, protože učí člověka, jak k vlastním proměnám přistupovat, aby byly smysluplnější. Smysluplnější, než je například jen pouhá destrukce, ačkoli ani destrukci nelze tak úplně vyloučit z procesů věčného proměňování, kterému tak často říkáme život. Z jakéhosi prazvláštního důvodu jsme přesvědčeni, že k životu neodmyslitelně patří také smrt. Jako by byla vepsána do lidské cesty údolím stínů už od samotného začátku – od zrození. Ovšem už to zvláštní slovo – smrt – postrádající samohlásky, k nimž je třeba užití dechu, v sobě nese náš vztah k tomuto fenoménu. Toto slovo naznačuje, že v něm již dech života není obsažen. A tím je vyjádřen nevědomý pocit, že smrt je jakési kategorické a definitivní ukončení života. Fyzického života, takže se nutně musí dostavovat otázky, zda ukončení fyzického života je také ukončením existence jako takové. A lidem, kteří jsou přesvědčeni o tom, že smrt je spíše branou ze světa vezdejšího do onoho světa, se může slovo smrt jevit jako nepatřičné. Snad by bylo daleko užitečnější vnímat tuto událost jako projev majestátu proměny. Proto se nejvyššího věku obvykle dožívají lidé se živější schopností proměny. Rigidita a zatuhlost bývá spíše cestou ke zkracování fyzického života. Smrt potom vstupuje do tohoto procesu jako proměna, jíž se už nelze žádným způsobem vyhnout.
Indiánská moudrost říká, že anděl proměny sedí po celý život na našem levém rameni. Leckdy jeho přítomnost můžeme vnímat například jako svědomí, tichého pozorovatele, ducha naší existence a moudrého rádce. Leckdy se pokoušíme zapomenout na jeho existenci, protože nás takové tiché poznání ruší při našich bezduchých aktivitách.
Tento anděl transformace je však přítomný neustále a zdá se, že když nastane čas určený Prozřetelností, anděl proměny ukončí naši fyzickou existenci, ať už jsme připraveni či nikoli. Právě proto například moudrost nagualových Indiánů učí bojovníka, aby každý den žil, jako by mohl být jeho posledním dnem na fyzické pláni.
Je poněkud zarážejícím faktem, že jsme zřejmě první civilizací, která se pokouší vyhnat povědomí o fyzickém zániku ze středu svého psychomentálního pole. Pro nemoci jsme zřídili nemocnice, kde soustřeďujeme disharmonickou energii, takže jsme de facto vytvořili ústavy, které znásobují patologickou energii. Staří a nemocní lidé už neumírají doma uprostřed svých blízkých, jelikož blížící se konec je klasifikován jako dlouhodobá nemoc. Nikoli jako přirozené ukončení fyzického života. Nemáme instituce, které zasvěcují člověka do tajemství této proměny. Žijeme, jako bychom byli nesmrtelní, takže smrt je pak vlastně jakési selhání našeho zdravotnického systému a vlastně také nás samotných…
Avšak stačí jen letmo nahlédnout do naší společné historie a ihned se setkáváme s velmi živým zájmem o fenomenologii procesů proměny. Egypt a ostatní megalitické kultury tvoří pro své mrtvé kamenné hrobky, které jim zajišťují stejnou úroveň existence, jakou disponují kameny – tedy de facto nesmrtelnost. Náboženství a rituály směřují k tomu, aby zasvětily člověka do mystéria smrti a následného stavu, k němuž je smrt branou. Když jsou lidé takto zasvěceni, jejich život se zásadním způsobem proměňuje, protože odchod z těla už nepředstavuje žádnou tragédii, nýbrž smysluplné pokračování další existence. Moudrost přírodního člověka nás učí, abychom svou mysl užili k proniknutí mystéria proměny. A přírodní společnosti mají tuto aktivitu v těžišti svého zájmu.
Také v našem euroamerickém světě navzdory naší ignoraci zažívají lidé zážitky blízké smrti, klinickou smrt, z níž si mohou odnést zážitek kontinuity a proměny vědomí. Jejich vědomí už není vázáno na tělesnou schránku, takže po svém návratu mohou zásadním způsobem proměnit kvalitu své další existence. Téměř bez výjimky všichni hovoří o tom, nakolik jim takový zážitek proměnil jejich další život. Obvykle ztrácejí systémem tvořenou a pěstovanou hrůzu z odchodu z těla. A navíc začínají vnímat a prožívat tento život jako příležitost k dalšímu učení a rozvoji svých potenciálů.
To všechno představuje výzvu k tomu, abychom k andělu transformace zaujímali daleko vědomější postoj, než jaký zaujímá naše civilizace. Zatím nejspíše především individuálně, ovšem časem se možná promění také obecný přístup. To je ostatně už pozorovatelné a také tato kniha je dokladem postupné proměny, která v těchto směrech probíhá. Přejme tedy sobě i našim blízkým, aby náš vztah s andělem proměny byl, pokud možno vědomý. A tahle kniha je poctivým a hluboce zasvěceným průvodcem po krajinách, které tak často tabuizujeme.
– Pjér la Šé’z
