Merlin právě vychází!

Merlin, je kouzelný příběh bez jediného kouzla.

Příběh inspirovaný legendou o čaroději Merlinovi napsal v roce sametové revoluce francouzský spisovatel Michel Rio.

Riův Merlin přichází k českým čtenářům po dvaceti sedmi letech podruhé a přináší aktualizovaný původní překlad od Lucie Šavlíkové, který sama Lucie po dvaceti sedmi letech zredigovala. Díky její poctivé a citlivé práci Merlin dospěl a s ním dospěla i esence jeho příběhu. Ostatně i čeští čtenáři jsou jiní než v roce 1995.

Tvář dospělého díla vytvořil autentickým grafickým zpracování knihy, typografií a vlastními ilustracemi nadaný osobitý krkonošský grafik, malíř a ovčák Filip Faun Vancl.

Michel Rio originálně zbavuje mediálně vděčné a populární merlinovské téma líbivého pozlátka kouzel a dává Merlinovi svojí odvážnou, místy až provokativní autorskou licencí uvěřitelnost a hloubku. Čtenář tak dostává možnost objevit propojení běžné každodennosti a pradávné keltské historie prostřednictvím nadčasových témat, kterými jsou láska a nenávist, život a smrt, touha po splnění snu, po moci, po pomstě a uvědomění si pomíjivosti lidského snažení i života.

Riův Merlin nás vtáhne do zákulisí života mocných, do velkých i malých bitev, loveckých i milostných dobrodružství a zcela přirozeně nám vykreslí   archetypy krále, bojovníka, kouzelníka a milovníka.  Merlin v Riově příběhu kouzlí svými činy, tím, jak se rozhoduje, jak žije a jak naplňuje svoji životní vizi. Inspiruje svoje okolí i nás čtenáře tím, jak jde za svým snem a jak se vztahuje k jeho uskutečňujícímu se obrazu. Merlin dokázal v pravý čas odejít do ústraní a dokázal se i vrátit, i když sám věděl,  že jeho návrat, konec jeho snu nezmění. Vrátil se proto, protože v sobě objevil lásku ke svým nejbližším i ke svým nepřátelům. Viděl svůj sen umírat, dokázal jej i pohřbít a tím mu, aniž by to věděl, daroval nesmrtelnost.  

Michel Rio o svém pojetí Merlinova cyklu  

„Zvědavosti počestných lidí a lačnosti učenců vydávám tímto napospas svou vlastní chronologii a geografické umístění artušovského cyklu, přesněji řečeno cyklu Merlinova. Dovolil jsem si, pro svou vlastní potěchu, pocvičit se v logice na materiálu historickém i fiktivním, čehož by se, bohudíky, neodvážil žádný odborník vzhledem k tomu, jak hubené a náhodné jsou informace v této oblasti. Řekněme, že je to systematický přehled příběhu, který předchází; tento přehled je však stejné povahy jako sám příběh, to jest, je založen na individuální představivosti. Tím se z mého výtvoru stává zavrženíhodná krádež, zrada, omezená sice v prostoru, ale neomezená v oblasti ducha. Spočívá v tom, že jsem se bez sebemenšího náznaku úcty zmocnil velké legendy, možná té nejkrásnější, ale zcela jistě té nejzmatenější a nejproměnlivější, jaká kdy na světě vznikla. A učinil jsem tak ne z důvodů kulturních, estetických, výchovných, ani z žádné jiné úctyhodné pohnutky, související s veřejným blahem či s oddaností našemu kulturnímu dědictví, nýbrž sobě pro radost.“ 

Michel Rio

*1945, Bretaň

Francouzský spisovatel a romanopisec. Narodil se v Bretani, vyrůstal na Madagaskaru a v současnosti žije v Paříži. Vystudoval sémiologii a svůj první román vydal v roce 1972. Přestože byl kritiky dobře přijat a získal několik literárních cen, v zámoří (zejména ve Spojených státech) je stále známější než ve Francii.

Jeho díla byla přeložena do mnoha jazyků a většinou jsou spíše krátká. Opakující se témata zahrnují vztah člověka k přírodě, hanebné prvky sexu, témata z Artušovského cyklu a sebevraždy. Několik jeho knih představuje spisovatele jménem Jerome Avalon, který zpochybňuje povahu psaní jako umění.

Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/Michel_Rio

Filip Faun Vancl

*1965, Broumov

 
 

Od dětství kreslí, maluje věnuje se grafice. Sám o sobě říká: „Jsem vystudovaný polygraf a tomu se věnuju celý život. Jsem také ovčákem a včelařem, a to má pro mne úplně stejný význam." 

Filip vystudoval polygrafii a od roku 1991 pracuje jako typograf, ilustrátor a návrhář na volné noze. Jak sám říká: „Nic víc, nic míň.“ 

 

Filip inspiruje své okolí tím, jak žije, a tím, jak a co tvoří. Jeho tichá, skromná a poctivá práce plyne v jedinečně namíchané esenci přirozenosti a empatie všude, kde právě je – u malířského plátna, monitoru grafika, na poli, v sadu i s milovanými ovcemi a včelami.

Originály obrazů, které jsme využili pro ilustrace, vytvořil Filip barevnými tušemi a technikou kvaše.  

 

Lucie Šavlíková

*1970, Praha 

 

Už od základní školy provázelo Lucii studium jazyků. Nejprve to byla francouzština, později ještě angličtina. Tuto jazykovou kombinaci také vystudovala na Katedře překladatelství a tlumočnictví (dnes Ústav translatologie) na FF UK.

Po mateřské dovolené pracovala Lucie v magazínu 100 + 1 zahraniční zajímavost jako zástupce šéfredaktorky a posléze jako redaktorka či šéfredaktorka dětské literatury v nakladatelství Albatros, Mladá fronta, Euromedia Group. Během působení v nakladatelstvích se intenzívně věnovala problematice čtenářské gramotnosti, stala se místopředsedkyní České sekce IBBY a několik let pracovala v organizačním výboru Výroční ceny Zlatá stuha. V roce 2018 vydala svou první dětskou knihu Černobílé prázdniny (nakladatelství Portál), za kterou byla na Zlatou stuhu sama nominována. V roce 2021 byla na tuto cenu nominována za překlad knihy Roalda Dahla Vilda a pidipískové (nakladatelství Pikola) a v roce 2022 získala nominaci jako editorka knižního projektu Nezkreslená věda (nakladatelství Academia). Napsala a vydala pak ještě další dětské knihy, Princezna Anetka a modrý jednorožec, Strach má velké uši, Praštěné příhody Berty a Týny (nakladatelství Pikola). Vlastním nákladem a péčí chráněné dílny Lemniskáta si v roce 2021 vydala útlou sbírku básní Ve mně pně.

V současné době je Lucie na volné noze a kromě překládání, psaní a práce s texty ji baví trávit čas v přírodě, poznávat léčivou sílu bylin, chodit za kulturou a cestovat.

Děd promlouvá k Merlinovi

Štěpán mě postrčil až k levému třmenu sedla, král se sklonil, jednou rukou mě uchopil kolem pasu a na chvilku si mě podržel před sebou ve vzduchu. Tvář, černé vlasy i šedivý vous měl potřísněné prachem, potem a krví. Byl hrozivě krásný. Zamyšleně si mě prohlédl, pak mě posadil před sebe do sedla, obrátil koně a vyrazil zpět na bitevní pole.

Projížděli jsme mezi mrtvolami a já jsem poznal, co zdálky dodávalo pláni podivnou bělost občas přerušovanou stíny – byla to úplně nahá těla, tu a tam zbrázděná zaschlými praménky černé krve.

„Bili se dobře,“ pokračoval král. „Byla to jejich poslední bitva. Rozdrtil jsem celou armádu, jako předtím na severu Ordoviky, jejichž poslední bojovník padl u Devy. Pamatuj si jedno: nikdy neber zajatce. Silurové už nemají jediného ozbrojeného muže. Ženy rozdělím mezi své Demety. Lid to stmelí.“

Nic jiného, než válka neexistuje, Merline.“

Na chvíli se odmlčel. Na hlavě jsem cítil jeho mocný a klidný dech. Pak ještě řekl:

„Sám bojuj. Nauč se šermovat. Staň se nejlepším bojovníkem svého vojska a bij se v jeho čele. Buď sám sobě vojenským velitelem. Je horší mít vojáky, kteří si tě neváží než sebeodhodlanějšího nepřítele. Constant z Logrie postavil do čela svých vojsk Vortigerna. Vortigern ho zradil a vojska šla s ním. Nepřipadalo jim, že by měnili velitele. Přesto se v nejtěžších bojích obklopuj těmi nejodvážnějšími bojovníky a nejmocnějšími spojenci. Lépe ubrání tvůj život, když budou muset bránit svůj. A jestli padnou…“

Zasmál se.

„Mrtví nikdy nezradí.“

 

 

Morgana

“Morgana je chaos,” řekl Artuš. “Chaos, v němž se onen úzkostlivý a zuřivý stavitel, který zdědil naléhavou potřebu cíle, s rozkoší ztrácí. Morgana je posedlost smysly, která zabíjí v myšlence posedlost záměrem. Ona je absolutní přítomnost, nahlodávající křehkou budoucnost. Její duch, to je hotová spoušť, a já nenávidím jejího ducha, ale miluju každou částečku jejího těla, sebemenší záchvěv pohybu, který je nekonečným tancem půvabu a smrti. Zároveň si však uvědomuji, že to tělo je jen hadvábným a neslýchaným zhmotněním jejího ducha, že jsou dvojjediné, a že svůdnost vnější slupky, jíž se nic na světě nevyrovná, je harmonickým obrazem tisíckrát silnější svůdnosti, pramenící z promyšlené okázalosti zjemnělého a zvrhlého rozumu. A zatímco se sytím a opájím zdrojem své radosti i utrpení, zatímco pronikám do teplé hebkosti jejího těla, cítím, že Morgana stejným způsobem proniká do mé duše. Takže má nenávist vlastně není nic jiného než vyděšená láska. A já, Artuš z Logrie, rytíř Kulatého stolu, předstírám, že chaosu, v němž jsem z pohodlnosti viděl jen nenávist a ošklivost, dávám válečnou lekci, a zatím mi chaos dává lekci lásky, což je jiná forma války, v níž se ocitám nahý a odzbrojen. Slova vášně se stávají dvojsmyslnými, mystika se uskutečňuje až do krajnosti, propast rozkoše zeje nad propastí nicoty. Morgana je milovaná řeka, jejíž proud mne, topícího se a šťastného plavce, unáší až na volné moře, do nikam. Miluji Morganu jako ženu i jako Boha. Kdo by mohl rozbít má pouta, ukutá z nerozlučného spojení zářivého těla a jemné duše?” “Morgana, pokud ji dobře znám.”