LABUTÍ SRDCE I., Veronika Laué

Příběh ženy o její cestě životem a o tom, jak její vztahy tvoří a ovlivňují to, jak žije.

444 

Příběh Labutích srdcí je originální kompozicí, ve které se snoubí skutečné prožitky autorky se snovými dimenzemi. Čtenáři se na pozadí lákavě čtivého příběhu Veroniky začnou otevírat místy až šokující pohledy na vlastní, hluboké, a tedy většinou ukrývané, nevědomé touhy a emoce. Labutí srdce v příběhu prožívají lásku, vztahy, nemoc, smrt, hledají a nacházejí víru v život a radost ze života. Hlavním tématem knihy, jak již její název napovídá, jsou partnerské vztahy, které autorka považuje za nejkrásnější a zároveň nejobtížnější lekce našich životů. 
Kniha přináší autorčin pohled také na témata jako jsou porod, mateřství a cesta ke zdraví. Autorka sdílí své vlastní pocity a zkušenosti z one mocnění rakovinou. Svoji cestu životem i nemocí zakládá na intuici a na pozorném, oddaném naslouchání svému vnitřnímu hlasu.
První díl příběhu Labutích srdcí doplňují energetické léčivé obrazy a autorčiny texty k zamyšlení, inspiraci a podnětům pro navazující čtenářovu práci.

Když do života vkročí nemoc, která vás svou silou srazí na kolena a vše kolem vás zastaví, pak vězte, že nejde v tu chvíli o to, abyste ji odstranili.

Nejde o to, s ní BOJOVAT.

Jde o to, POCHOPIT, proč přišla.

A to není vždy jen jedna záležitost. Je to celý souhrn emocí a prožitků nahromaděných v těle za dlouhé roky, někdy i životy. Tvoří velkou tapiserii a nejde o to, něco z ní vypárat a přepsat. Jde o to, přijmout celou její nádheru jako celek. Celek, který spolu tvoří to, čím jste nejen vy, ale celý Vesmír. Bez přijetí byť jediné části nedojde k uzdravení.

A proto nepíšu návod, jak na to. Ten máte každý v sobě.

Píšu celý příběh. To, jak se pomalu vše rozvíjelo, aby se to mohlo manifestovat do podoby ŽIVOTA. A že nakonec ta nemoc bude jednou nití, která bude prolínat ten příběh. Bez ní by nebyl obraz celistvý. Nechtějte se vyléčit. Chtějte se přijmout takoví, jací jste. A děj se to, co se má stát.

Odevzdejte se do toku příběhu, který vám napoví, kde vy sami jste uzavřeli sebe sama do klece. Kde jste si zakázali ukázat svou záři a podlehli domněnkám a strachům, které vás ještě víc odklonily od vaší přirozené podstaty.

Příběh je volný, psaný rukou tvůrce, jenž mnou prochází, a já s pokorou souhlasím, aby roznesl poselství ukázkou na mém příběhu.

Odevzdávám vám příběh, svoje srdce na dlani a s láskou dovoluji, ať jeho léčivá síla protne vaše bytí a spolu se dotkneme PRAVDY.

Jde o příběh lásky, opravdovosti a v jeho konečné podobě se pak nemoc jako taková zdá být zrnkem písku na celé poušti.

Jmenuji se Veronika. Jsem také Laué. Toto jméno je spíš mým prvním jménem a přišlo ke mně v průběhu života tak nějak samo. Prostě najednou bylo. Paradoxně ve chvíli, kdy jsem byla pevně přesvědčena, že mé jméno Veronika je to mé jediné a přesně to chci i jako jediné nosit. 

Moje rodné příjmení bylo Smutná. Když jsem začala víc vnímat sebe sama odrazem reakcí druhých, slýchala jsem často: „Smutná? Vždyť vy se pořád usmíváte!“ nebo „Nebuďte smutná, buďte raději veselá!“..

Smutek je brán jako něco nepříjemného, něco co by mělo být jen chvíli, nebo raději vůbec. Smutek a jeho nejsilnější forma vyjádření – slzy, jsou brány jako slabost. Přitom je občas třeba tolik vnitřní síly na zpracování různých emocí! A dnes je zapotřebí veliké síly, pokud si chcete dovolit plakat, přestože to od narození bylo vaší přirozeností. Zvláště pro dospělé muže. Tělo krásně pláčem odplavuje nepotřebné emoce, křivdy a bolest. Slzy odplavují i fyzickou bolest. Smutek je velmi důležitá emoce, stejně jako kterákoliv jiná a její význam je dost často překroucený.

Dlouho jsem se ve svém příjmení necítila dobře. Přitom uvnitř jsem často opravdu bývala smutná a dost často jsem i plakala. Díky reakcím blízkých jsem se i já začala vnímat tak, že je se mnou něco špatně. Moje přecitlivělost. Brala jsem ji dlouho jako něco, na čem se musí pracovat, abych už byla „ta veselá“.

Dnes už vím. Vím, že jsem smutek tak moc potřebovala proto, abych se mohla vyrovnat s bolestí. S bolestí ostatních lidí, zvířat, s utrpením celého světa. Naciťovala jsem to všechno už od útlého věku. Vše se mne dotýkalo velmi silně. Načítala jsem z ostatních lidí skryté emoce, to co mají v hloubi a neukazují navenek. Vždy to mnou proteklo jako voda. Neuměla jsem si s tím poradit, ale tělo vědělo, že smutek je jako lék na tu bolest, přestože nebyla úplně tak moje.

Ale pokud vás nechtějí nechat být smutnou, chtějí vás veselou, tak se snažíte smutek potlačit, skrýt za smích. Jenže když se smutek polyká, je jako tekutá temná pryskyřice, slepí vám v břiše vnitřnosti a transformuje se do vzteku. A já začala smutek polykat kolem puberty, kdy už bylo ukazovat slzy ve společnosti nevhodné. Hromadilo se ve mně mnoho smutku nejen toho mého, ale i smutku z celého okolí. Velmi dlouho.

A po prvním porodu, jako by ten vak v břiše naplněný vztekem, praskl. Naráz. Zase jsem to cítila všechno. Najednou, Bylo to jedno z mých nejtěžších období. I když jsem v průběhu života asi od 20 let navštěvovala různé semináře, sebe-rozvojové kurzy, různé „odblokovací a čistící“ techniky, tak jsem se časem pořád vracela na výchozí bod.

K sobě. 

A pokud si nevěříte kdo jste. Pokud nemáte víru v sebe sama, pak když se tam vrátíte, najdete tam zase jen to v co jste schopni uvěřit.

Jakýkoliv seberozvoj, nové zážitky vás vystřelí do prožitků a emocí, které vás naplňují, jsou úžasné a baví vás. Ale když se pak na čas zastavíte, vrátí vás to k vaší podstatě. A tam najdete zase jen to, čemu věříte.

Víra je jeden z nejsilnějších tvořících aspektů. Víra v lásku dělá lásku tím čím je. Víra v dobro dělá dobro. Víra ve vás, vytváří vás.

Dnes jsme bohužel slovo víra zaměnili za slovo věda. Potřebujeme důkaz abychom mohli věřit. Jenže víra není věda. Není to vědět. Věda je spíš pro mysl, ale víra je v srdci. Je to pevné přesvědčení.

A já se učila celý život do sebe vkládat hodnoty a věci abych věděla, co obsahuji a mohla tak sama před sebou obstát.

Až v dospělém věku jsem pochopila jak moc jsem se mýlila.

Moc mi v tom všem pomohlo, když mi v roce 2016 do života vstoupila rakovina. Přesněji rakovina děložního čípku. Bylo mi dáno půl roku života a jako jediné možní řešení byla operace, vyjmutí dělohy a vaječníků. Moje přesvědčení a víra, která mě celý život provázela však byla jiná než ta, kterou mi chtěli nabídnout lékaři. Věděla jsem, že si jen pouhou operací nevyřeším příčinu, kvůli které jsem onemocněla. Zvolila jsem tedy jinou cestu. Cestu přeměny. Každý máme tu svou a proto mi není dovoleno soudit, kdo si vybere jakou cestu ke zdraví. Ta, po které jdete, je vždy ta správná. Je třeba poslouchat své srdce. Mě to moje srdce vedlo nevyšlapanou cestou. A ke zdraví mě přivedlo. Dnes vím, že jsem tím vším měla projít, abych lépe mohla pochopit, co se děje v člověku, který rakovinou či jiným chronickým onemocněním prochází. K mé schopnosti se vcítit do druhého člověka tak přišla i osobní zkušenost, která je nejcennější. Zkušenost, že vše je možné, když uvěříte.

Veronika Laué si ke své knize vytvořila i vlastní ilustrace, které si můžete prohlédnout i zde. Její další tvorbu najdete na stránkách https://laue22.webnode.cz/novinky/  

 

Další projekty Veroniky Laué naleznete na stránkách

www.doteklomi.cz

www.zenskydotek.cz 

Vlastním nákladem vydaly KVĚTY ŽIVOTA v roce 2022 jako svou druhou publikaci.

Nakladatelství květy života,Ruská 786/64, Vršovice, 101 00 Praha

www.kvetyzivota.art

Copyright ©Veronika Laué

Ilustrace ©Veronika Laué

Grafický design a sazba ©Filip Faun Vancl, 2022

Sazba SGD, Dolní Kalná – Slemeno č. p. 45

Sazba písmy Andulka Book Pro, Merienda.

Tisk a knihařské práce tiskárna

H.R.G. spol. s r.o., Litomyšl.

Vydání první.

Počet stran 219.

ISBN 978-80-908660-0-3

"Kniha, která ve vás zanechá stopu."

Anna Mocová 

 

"Příběh, který kniha čtenářovi nabízí, není většině z nás neznámý, a právě tím v nás, v každém jinde, jinak často a s jinými intenzitami otevírá dveře k našemu vnitřnímu čtení, k naslouchání, k uvědomování si, k inspiraci, k úlevě, ke smutku z prožitých traumat, ale i k radostem a naději lásky, která je všude okolo nás. A když si dovolíte začíst se, zastavit se a nechat to pravé, toho nebo tu pravou, aby k nám přišlo, otevřelo se nám, dotklo se nás, zjistíte, tak jako Veronika, že láska je v nás, že my jsme jejím zdrojem a ona naším. To je léčivá zpráva, esence Veroničiny knihy. Dostane se k ní čtenář, který skočí do příběhu, který přijme skutečnost, že pro to, aby skočil je potřeba se rozhodnout a odrazit se. Poté co skočíte, začnete číst, uvědomíte si, že kvality letu i dopadu jsou pouze vašimi vědomými volbami."

Radek Banýr, Nakladatelství Květy života